Teuffenbachové

1578 Císař Rudolf II. propustil drnholecké léno do svobodného dědičného vlastnictví, ještě téhož roku bylo prodáno Kryštofu z Teuffenbachu., jenž byl velitelem na chorvatsko-slavonské hranici. Nový majitel pocházel ze staré štýrské rodiny a vyznáním byl luterán. Za své působení na poli válečném ho císař Rudolf II. jmenoval polním zbrojmistrem a dvorským válečným radou. Patřil k významným osobnostem na císařském dvoře. Zemřel v roce 1598, zůstali po něm tři synové a dcera Zuzana, jež se provdala za Víta Jindřicha Thurna, majitele nedalekých Vlasatic.

1583 – převedení drnholeckého majetku na Kryštofa z Teuffenbachu bylo zapsáno v zemských deskách. Ačkoli se Kryštof zdržoval na Drnholci málo, přebudoval dosavadní chátrající hrad na renesanční zámek v podobě obdélníkového městského paláce. Z této přestavby se dodnes dochovala zámecká brána, datovaná rokem 1583, jedno křídlo a v interiéru velký, později rozdělený sál. Především za jeho vlády došlo k osídlení pustých vesnic a osad v okolí chorvatským obyvatelstvem.

1590 – nejstarší hrdelní proces doložený písemnostmi, lze však předpokládat, že Drnholec měl hrdelní pravomoc již ve 14. století. Mezi archváliemi městečka se dochovala řada smolných spisů z let 1590-1751. Spisy dokazují, že si Drnholec vyžadoval naučení ve všech hrdelních sporech v Brně, kde je rovněž řada procesů před drnholeckým hrdelním soudem dokumentována. Soud zasedal na drnholecké radnici, zde bylo i vězení s pomůckami útrpného práva jako byl skřipec nebo palečnice. Zapisovatelem při přelíčení byl drnholecký obecní písař. Pro menší zločiny stačil pranýř, k němuž byl viník přivázán. Těžké zločiny byly trestány popravou. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu u Drnholce. Tam byl odsouzenec sťat, oběšen, případně vpleten do kola. Vlastního kata městečko nemělo, poprav nebylo tolik, proto byl volán kat z Brna.

1591 – vybudována radnice v renesančním slohu.

1601 – listinou ze dne 21. listopadu bratři z Teuffenbachu svolují purkmistrům, rychtářům a konšelům Drnholce a Novosedel k svobodnému obsazování kostela a školy. Doporučují svým poddaným přijmout protestantskou víru

Do životních osudů potomků Kryštofa z Teuffenbachu významně zasáhla třicetiletá válka. Fridrich se v roce 1608 postavil na stranu arciknížete Matyáše (pozdějšího císaře), když v srpnu téhož roku táhl přes Drnholec do Brna a v roce 1611 se zúčastnil tažení proti císaři Rudolfu II. Byl též předním iniciátorem odboje moravských stavů (půjčil peníze na vyplácení žoldu stavovskému vojsku, za což mu byly dány do držení olomoucké biskupské statky ve Vyškově a Pustiměři) a přispěl k vítězství Moravanů nad vojsky císařského generála Dampierra u Dolních Věstonic 5. srpna 1619. V únoru 1620 dobyl Mikulov, kde zpustošil sídlo kardinála Ditrichsteina. Po dobytí Mikulova se Fridrich, jenž trpěl těžkým revmatismem, odebral na léčení do švýcarských lázní Pfeftern. Byl zde zajat vojáky katolických kantonů, dopraven do Innsbrucku, kde byl jako úhlavní nepřítel císaře popraven 27. května 1621. Jeho bratr Zikmund, jež byl majitelem panství Veveří, byl za českého povstání proti Habsburkům zvolen na zemském sněmu zahájeném v Brně 9. prosince 1619 stavovským defensorem a 15. června 1620 zmocněncem k pečetění zápisů, které vydával zemský sněm na vypůjčené peníze. Proto po porážce stavů na Bílé hoře dolehly na něj těžkosti. Byl dokonce odsouzen k smrti a ztrátě statků, ale poněvadž jeho druhou manželkou byla Bohunka, dcera Karla st. ze Žerotína, dostal na přímluvu svého tchána u císaře milost. Po omilostnění se Zikmund věnoval správě svých statků a veřejného života se stranil, přesto jej v létě 1626 navštívil [Jan Amos Komenský], který dával v sázku vlastní svobodu a život, aby zachránil bohaté žerotínské knihovny v Náměšti a v Rosicích a připravil převoz bratrské tiskárny v Kralicích na bezpečnější místo. O rok později vychází v Amsterodamu mapa Moravy, jež zachycuje strategicky významná místa včetně říčních brodů. Nebyla však již vojensky využita při moravském tažení dánských vojsk. Lze se dohadovat, že návštěva Komenského v Drnholci mohla mít i význam výzvědný. Dne 9. března 1628 bylo s konečnou platností nařízeno pánům, rytířům měšťanům královských měst, kteří nechtěli přestoupit ke katolictví, aby prodali své statky a vystěhovali se ze země. Po vydání tohoto patentu se Zikmund, podobně jako jeho tchán Karel st. ze Žerotína chystal odejít z Moravy, poněvadž ani on, ani jeho manželka Bohunka nechtěli přestoupit ke katolictví. Žerotín odešel v roce 1629 do Vratislavi a byl by rád viděl, aby jeho zeť a dcera se tam uchýlili. Ale ti se rozhodli pro Bratislavu a opustili rodnou Moravu. Nemuseli však prodat své statky a byli svědky utrpení poddaného lidu. Oba neustále udržovali styky s emigranty. Při jedné návštěvě v Drnholci se Bohunka roznemohla, 5. dubna 1636 nechala napsat poslední vůli a o den nebo dva dni poté zemřela. Ve své závěti pamatovala na bratrské kněze v Uhrách i na všechno služebnictvo. Její manžel i otec ji chtěli pochovat v rodinné hrobce Teufenbachů v Drnholci, ale kardinál Ditrichstein císař to nepovolili. Proto byla teprve v červenci 1636 pohřbena v Dürnkrutě v Dolních Rakousích ve staré hrobce pánů z Landau, kde Zikmundův bratr, v tu dobu již císařský polní maršálek, si mohl dovolit vykázat své švagrové místo posledního odpočinku bez ohledu na církevní úřady. Do roka zemřel bez dědiců i manžel Bohunky Zikmund a Rudolf z Teufenbachu zdědil kromě jiného i drnholecké panství. Pravým opakem se vyvíjely životní osudy Rudolfa. Ten bojoval na Bílé hoře v prvních řadách jako velitel pravého křídla císařského vojska, potom sloužil pod Valdštejnem na Moravě jako důstojník, kde bojoval proti Bethelenovi. Roku 1623 přestoupil ke katolictví a podporoval pak násilnou protireformaci na Moravě. Po Valdštejnově propuštění byl jmenován polním maršálkem a působil v armádě Tillyho. Pak bojoval proti Sasům pod Arminem, roku 1631 předal velení Valdštejnovi. Po roce 1634 byl činný pouze u císařského dvora jako jeden z dvorních válečných radů a náležel k nejvlivnějším osobnostem vídeňského dvora. Měl dokonce právo udílet šlechtictví a razit vlastní minci. Jeho chtivost po penězích byla uspokojena mimořádnou císařovou laskavostí, neboť získal četné statky.