Třicetiletá válka

1618 – Drnholecké panství rozšířeno, Zikmund z Teuffenbachu přikoupil a připojil k panství Dolní Dunajovice a Březí.

1619 – v bitvě u Dolních Věstonic 8. srpna byl poražen císařský sbor o síle 12000 mužů pod vedením generála Dampierra stavovským vojskem vedeným Fridrichem z Teuffenbachu. V únoru následujícího roku dobyl i opevněný Mikulov.. Proti zvůli skupin loupeživých vojáků obou válčících stran byly v Drnholci opraveny ohradní zdi a brány a pořídila tři halapartny. Ozbrojené oddíly stavovského vojska kvartýrovaly na drnholeckém panství a mítní obyvatelé je museli živit. Vojáci zničili mlýny na Dyji, aby znemožnili zásobování císařského Mikulova moukou.

1621 – po porážce na Bílé hoře procházely Drnholeckem neustále různé vojenské útvary, pravidelně se zarazily v městečku, kde bylo nejvíce možností k ubytování a styk s úřady panství a městečka. Aby přiměli nežádoucí hosty k urychlenému odchodu vyžádali si Drnholečtí pokaždé po způsobu tehdejší doby ochranou stráž – "salva quardii". Za to museli důkladně zaplatit, vojáky ubytovat a opatřit jídlem a pitím, případně obrokem pro koně. Tak za leden a únor zaplatila drnholecká obec pouze za víno pro salva quardii 224 zlatých. Kromě toho dostal každý voják týdně 3 zlaté žoldu.

1622 – od ledna do května byl Drnholec obsazen vojsky kardinála Ditrichsteina, rejtaři snědli sedlákům i poslední kousek masa. Za pět měsíců utratili tito "ochránci" asi 1160 zlatých a k tomu 175 měřic ovsa pro koně. Z radosti nad jejich odchodem věnovala obec jejich veliteli na cestu dvě vědra vína.

1623 – od června do října vydírali podobně obec 4000 polských rejtarů, po nich ještě divočejší jezdecký pluk generála Dampierra, který odešel až v březnu 1624. Obyvatelé už předchozími návštěvami byli zcela vyčerpáni, proto víno, maso, obilí a chléb jim musela půjčit obec. Poddaní byli na tom tak zle, že nemohli platit dávky předepsané urbářem, které tehdejší majitel panství Zikmund z Teuffenbachu v letech 1620-1625 ani nevybíral.

1624 – Zikmund z Teuffenbachu uzavírá smlouvu se svými poddanými Hansem Seelichem z Dolních Věstonic a Jakubem Wolfem z Dolních Dunajovic o právo lovení na řece Dyji.

1629 – ustaven místní cech ševců s působností i v sousedních Dolních Dunajovicích, jejichž artikule jim potvrdil Zikmund z Teuffenbachu 19. února. Byl to nejstarší cech na panství, jeho existenci vyvolala ohromná potřeba obuvi pro vojsko. Podrobný řád obuvnický se zachoval na rozdíl od místních cechů bednářů, krejčích, pekařů a řezníků, které byly zřízeny v následujících letech.

1637 – zemřel Zikmund z Teuffenbachu a panství převzal jeho bratr Rudolf. Zikmund byl protestant, jeho bratr Rudolf, oddaný stoupenec císařův, přestoupil ke katolictví. Jeho konverzi v roce 1623 hodnotil císař výš než vyhranou bitvu.

1639 – Rudolf z Teuffenbachu potvrzuje Drnholci, Novosedlím a Frélichovu výsadu vinného šenku.

1640 – peněžní dávky pro drnholeckou vrchnost kromě roboty činily z Drnholce 291 zlatých. Pro srovnání příjmy z ostatních vesnic panství: Novosedly 158 zl., Březí 112 zl., Brod nad Dyjí 89 zl., Frélichov 97 zl., Dobré Pole 71 zl., Troskotovice 93 zl., Nový Přerov 38 zl., Dolní Dunajovice 769 zl.

Povinnosti poddaných: Dolní Dunajovice platily 468 zl. jako finanční náhradu místo roboty, ze které se Dunajovičtí vykoupili v roce 1580 za stálý roční poplatek. Celkový výnos panství z peněžních dávek obcí činil 1720 zl., kromě nejméně stejného výnosu z robotních povinností poddanských obcí na panských polích a různých hospodářství na panství (lesy, rybníky, pivovar cihelna). Další platby byly v naturáliích. Např. Drnholec dodával na zámek o masopustu 120 slepic, o Velikonocích 120 vajec a beránka. Další příjmy měla vrchnost za poplatky z vinic, z výnosu pěti panských ovčínů a také za pivo z drnholeckého panského pivovaru. Výstav jedné várky se pohyboval od 40 do 60 věder piva (1 vědro = 56 litrů). Pivo museli poddaní povinně odebírat. K jeho vaření se používalo převážně divokého chmele, rostoucího na březích Dyje, pod kotli se topilo rákosím z panských rybníků, které poddaní nad rámec polní roboty sekali a dováželi v zimních měsících, stejně tak led dovážený do zámeckých sklepů. O devět panských rybníků se starali stálí zaměstnanci, kteří dostávali za den práce 7 krejcarů a dva mázy piva (1 máz = 1,4 litru). Mzda poddaného nad roboty činila 6 krejcarů a máz piva. Drnholecké panství bylo pokud se týče počtu vesnic poměrně malé, ale výnosné.

1642 – na severní Moravu vpadla vojska pod velením švédského generála Torstensona, který se zmocnil Olomouce a ohrožoval i jih země. Jižní Morava se hemžila císařskými vojáky pod velením generála Gallase. Ten přijel v červnu 1643 do Drnholce, kde si zřídil v

1645 – v dubnu Švédové pod vedením Torstensona dobyli Mikulov, odkud s velkou kořistí odvezli i vzácnou ditrichsteinskou knihovnu. Do Drnholce zajížděly švédské i císařské zásobovací oddíly a vymáhaly peníze i potraviny. Válečné škody dosáhly za tento rok na 1000 zlatých, obdobná situace byla i v následujících dvou letech. Drnholecký zámek odolal třídennímu obléhání švédskými vojáky.

1646 – při obléhání Mikulova tábořily v okolí Drnholce vojenské oddíly vedené obráncem Brna Radiutem de Souches, které bylo třeba opatřit vším potřebným. Skromné požadavky neměly. Např. setnina dvou rytmistrů spotřebovala za obležení Mikulova 350 liber masa, jindy při krmení koní šedesátičlenná jednotka vojáků vypila při tom vědro piva a vědro vína. V dubnu 1646 byl Mikulov dobyt, ale strach ze švédů v Drnholci byl tak velký, že i po dobytí Mikulova, přestože bylo v okolí plno císařských, byly posílány poplatky na Falkenstein v Rakousku, později až do Olomouce, kterou švédové drželi do roku 1650, protože se Drnholečtí báli vypálení. Po Drnholecku řádily skupiny ozbrojenců, kteří vymáhali kontribuce. V září a v říjnu se v Drnholci ubytoval oddíl jízdních, jimž obyvatelé vydali 780 zlatých a 1168 věder vína. Uklidnění přinesl až vestfálský mír, podepsaný v roce 1648. Válečné události trvající s přestávkami třicet zanechaly kraj v nepředstavitelné bídě.

1649 – Rudolf z Teuffenbachu osvobozuje svému správci Jakubu Limbergovi poddanský půllán v Dolních Dunajovicích

1650 – Rudolf z Teuffenbachu dosáhl povolení zřídit z panství fideikomis, což byla středověká právní instituce, zvaná též svěřenectví, která měla zamezit drobení rodového majetku mezi větší počet potomků. Rodové statky zahrnuté do fideikomisu směl dědit jen jeden dědic, předurčený buď posloupností, kterou stanovil zakladatel fideikomisu, nebo závětí. Podle jeho závěti měla být z výnosu panství zřízena šlechtická studentská nadace. Za jeho působení byl vytvořen šlechtický velkostatek, u kterého byl pivovar i mlýn, v okolí obce byly zakládány rybníky (Vrkoč a Novosedelský).

V Drnholci bylo 78 sedláků a 70 podruhů, asi 750 obyvatel. U vsí drnholeckého panství lánský rejstřík vykazuje ve srovnání s ostatními obcemi na jihu Moravy nejméně ztrát. Přesto však byla třetina gruntů pustých a další čtvrtina neosedlých. Z panství odcházeli z obavy před pronásledováním nekatolíci, počet obyvatelstva byl ale doplňován chorvatskou kolonizací.

1652 – Rudolf z Teuffenbachu vydává pro svoje panství "Horenský viniční řád" o 41 článcích, jež je téměř souhlasné s židlochovickým.

Nejvyšší instancí ve věcech vinohradních, od které nebylo odvolání, byl sám majitel panství. Ten si vyhradil rozhodování o nejpřísnějším trestu, pranýři, jimž byly nahrazeny kruté tresty jiných horenských práv. Ty trestaly viníka hrdlem, utětím ruky a podobně. Pod pranýř byl podle drnholeckého práva postaven vinohradník, jenž ukradl sousedovi révovou hlavu, vytáhl mu oblouky, vedl je přes zimu do své vinice, když mu vykopal nebo polámal strom. Peněžní pokutou každý, kdo spáchal ve vinohradě nějakou škodu a byl usvědčen. Na řádné obdělávání vinohradů dohlíželi perkmistři (horní). Ti také zapisovali vinaře do horenské knihy. Na Filipa a na Jakuba svolávali každoročně valné shromáždění všech vinařů, z nichž každý musel zaplatit evidenční poplatek ve výši dvou feniků. Na těchto sezeních se projednávaly všechny běžné vinařské záležitosti. Kdo nepřišel a neomluvil se, zaplatil poprvé máz vína, podruhé o máz víc a potřetí o vinohrad přišel, propadl ve prospěch vrchnosti.. Všechny vinohrady musely být řádně obdělány, velký důraz se kladl na jarní řez. Kdo jej neprovedl včas, vinohrad ztratil, ale jeho dědic jej mohl získat znovu získat od vrchnosti zpět po zaplacení 5 zlatých na zámku. Před západem slunce museli všichni vinohrad opustit. Počátek vinobraní vyhlašovali perkmistři a v Drnholci také konšelé. V době sběru hroznů přísně dohlíželi na to, aby nikdo nepřinášel do obce rmut, mošt a víno z cizího panství, nebo z jiné osady drnholeckého panství. Pokud se někdo tohoto přestupku dopustil, bylo pašované víno zabaveno ve prospěch obce. Přísně se dohlíželo, aby nebyl do vinohradu vyháněn dobytek. Po Petru a Pavlu (konec června) byli najímáni hotaři. Měli pečlivě hlídat, každou škodu hlásit perkmistrům, ale z četných pokut se na ně málokdy dostalo. Naproti tomu museli vinohradníkům hradit škodu, jestliže ve vinici něco zapomněl a nebyl jimi upozorněn. Peněžitý trest ukládala vrchnost jen zřídka, ale pak stál za to. Pokud někdo svou vinici řádně neobdělával nebo kazil víno, jeho vinice propadla vrchnosti.

1653 – Rudolf z Teufenbachu zemřel bez potomků, podle závěti z roku 1650 zdědila drnholecké panství jeho manželka Eva Marie, hraběnka ze Šternberka, po jejíž smrti /1668/ mělo připadnout toto panství hraběti Václavu ze Šternberka a v případě vymření jeho rodiny měli dědit potomci hraběte Jana Bedřicha Trautmannsdorfa, a kdyby i jeho rodina nezanechala potomků, měla se z výnosu drnholeckého panství založit rytířská akademie.